Opona se zvedá za zpěvu ptactva a uprostřed jeviště stojí lavička a u ní dva muži v oblecích. Jeden z nich si namáčí ruce v imaginární studánce, hází žabky a krmí neexistující kachny. Až poté, co se k nim přidá neohrabaná postarší dáma, se jeviště konečně zaplní tanečníky a balerínami a vy víte, že jste se opravdu ocitli na Baletománii.
Netradičně pojaté představení pozve diváky do zákulisí fiktivní baletní zkoušky, kde se bezradný režisér snaží stvořit představení, o kterém zjistí, že vlastně neexistuje. Pak však přichází mladík, který nese scénář s geniálním nápadem: stručná historie baletu od 17. století po současnost. A tak začne zkouška, která diváka provede počátky baletu za vlády Ludvíka XIV., slavnou érou romantismu, pozdním romantismem až k dvacátému spoletí – mezi jiné práce Ďagilevova, Forsytheova a Kodetova – a představení končí komickou formou baletu.
Představení je po vizuální stránce geniální. Minimalistická scénografie dává vyniknout tanci a měnící se intenzita světel pomáhá divákům pochopit příběh a soustředit pozornost na klíčové momenty. Jediný problém nastává, když na scénu nastoupí režisér, popřípadě autor s Marcelou. Sólisté baletu Národního divadla jednoduše nejsou žádní herci, jejich dialogy jsou strojené, občas spletou text a v nejhorším případě přihodí nepovedený vtip. Naštěstí jsou ale jejich vstupy krátké a slouží víceméně jen k poučení publika či k odlehčení situace. Poté se vždy znovu zhasne a začíná další série dechberoucích choreografií, na nichž se podíleli i mistři jako George Balanchine, Jiří Kylián či Vlastimil Harapes.
Přehlídka barev a pohybů je to skvostná. Baletní sukně střídají upnuté kostýmy tělové barvy, hudební doprovod mísí P. I. Čajkovského s Leošem Janáčkem a člověku z toho jde hlava kolem. Ačkoliv tanečníci nevynikají v hraní, při tanci jen září. První Tanec Apollonův je výletem na dvůr Ludvíka XIV., do zlatého věku Francie, a poté nechybí nic z toho nejznámějšího, ať už jde o úryvky z Labutího jezera nebo Giselle. Celé vznešené představení ovšem končí bizarně: statní tanečníci odhodí obleky a vplují na scénu jako čtyři labutě, navlečeni jen do baletních sukní. Ačkoliv to z počátku připomíná profesionálně zatančené půlnoční překvapení z maturitního plesu, ve výsledku je to perfektně zahraný komický balet. Taneční kreace se mísí s obyčejným strkáním a naschvály, které nakonec rozesmějí celé hlediště. Proč si koneckonců po dvou hodinách taneční historie nedopřát trochu zábavy?
Stavovské divadlo
premiéra: 24. 2. 2005
režie: Petr Zuska / Václav Janeček
