Kam až moje pamět sahá, se mi s urputnou vytrvalostí zdávají tři sny, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale jsou stejně nesmyslné, neřešitelné a zacyklené.
V prvním z nich je mi asi osm nebo devět let a stojím uprostřed temného divadla, kde není jiného světla, než zářivého reflektoru, který tvoří uprostřed černého jeviště osvětlený kruh. Za hranicemi světla není vidět nic, ani hlediště, ani zákulisí. Bůh ví odkud sněží a černá podlaha je pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Já běhám uprostřed, po obvodu osvětleného kruhu, a honí mě kejhající husa. Je mnohem větší, než obyčejné husy, sahá mi do pasu a já před ní vytrvale utíkám a ona je mi v patách stále ve stejné vzdálenosti. Z neznámého důvodu nemůžu z kruhu vyběhnout a husa mě neznámo proč pořád pronásleduje. A tak to probíhá, dokud se neprobudím.
Ve druhém snu se toho příliš neděje. Jsem uprostřed místnosti, většinou tělocvičny, a skáču přes dětstké růžové švihadlo. Pořád se mi rozepínají kalhoty a padají mi ke kotníkům, zatímco já nepřestávám skákat a snažím se je při každém skoku povytáhnout. Sotva si je ale vytáhnu, tak znovu spadnou a já s tím nemůžu nic dělat, protože musím pořád skákat. V lepším případě jsem ve snu sama a kalhoty mě pouze ruší ve skákání, v horším případě jsem ovšem před svými spolužáky ze základní školy, kteří se mi smějí, že jsem tlustá a naprosto nemožná při skoku přes švihadlo.
Třetí sen se opakuje nejčastěji. Utíkám před někým, koho neznám a kdo možná ani neexistuje, protože se mi ve snu nikdy neukáže. Pronásleduje mě ovšem pocit, že se musím okamžitě rozběhnout a nejde mi to. Nevím proč, ale moje tělo je rázem jako ve zpomaleném filmu, nohy mám těžké jako z olova, ruce mě neposlouchají a já se pořád snažím přijít na to, proč se mi běžet nedaří a strachuji se, že nestihnu odběhnout včas. A pak se zase probouzím.
