Sedí u stolu a nadšeně konverzuje u oběda. V tom mě zahlédne a začne zuřivě mávat. Poté opakovaně volá moje jméno. Vzdávám pokusů stát se neviditelnou a nejistě se usmívám na pozdrav. Nabízí mi bujarým hlasem místo u svého stolu, ale já trpělivě a zdvořile odmítám, až jsem nakonec nucena mu vysvětlit, že jsem po práci unavená a nechci být podrobena jeho výslechu. Směje se a slibuje, že se před odchodem stejně staví u mého stolu, abychom mohli všechno probrat. Mezitím se vrací k hovoru se svými kolegy a i na dálku je evidentní, že je pánem situace. Ani na okamžik nepřestane mluvit a bravurně zvládá konverzovat a jíst zároveň.
Po chvíli se mi zjeví před obličejem a s širokým úsměvem se začíná vyptávat. Nečeká na žádnou z mých odpovědí, z úst se mu valí nepřetržitý proud slov a zuby se mu jen blýskají. Pomalu si rukou přejíždí po holé lebce, aby urychlil proces přemýšlení a vzpomněl si na jméno divadelního představení, které by rád viděl. Pohupuje se na židli do všech stran a pojednou ztiší hlas, důvěrně se ke mně nakoní a se spikleneckým úsměvem se tentokrát otáže, zda-li moje studentská sleva platí opravdu jen na jeden lístek. Poté se zas narovná, upravuje si košili a vesele se rozhlíží po jídelně a jen tak mezi řečí ze mě mámí peprné historky z ranní směny. V tu chvíli se k němu naklání kuchař od sousedního stolu a vyčítá mu, že slečna snad dost jasně řekla, že chce sedět sama se svými myšlenkami. To ale s hlupáckým úsměvem mého nadřízeného ani nehne, jen si znovu pohladí hlavu a začíná kuchaři vysvětlovat, že v mém věku přece lidé neví, co chtějí a že přemýšlet se v kantýně nedá. A pak, jakoby žádal můj souhlas, se na mě lyšácky zadívá a zkontroluje hodinky. Zvedá se a já prchám.
Na chodbě mě dohání s jablkem v ruce a se zářivým úsměvem mě chytá za rameno a nekompromisně táhne ke schodům, aby mi ukázal lepší východ z hotelu. Celé jeho tělo se tetelí radostí z možnosti mě zas něco naučit a obohatit mladou mysl o nové poznatky, až si prskne na rameno kus jablka, což mu přijde kupodivu zábavné. Prstem ho zcvrnkne zaujatě dolů a rukou mi naznačuje, abych ho následovala. Než stihne sejít dvacet dva schodů, tak mi s hlavou stále otočenou ke mně stihne vysvětlit, proč je tahle cesta lepší a proč nemohu jít chodbou o patro výš. Pak ale dojdeme k dveřím na vrátnici a Dan se se mnou loučí se slovy: „Tak ahoj, příště to doprobereme“.
