Co s tím?
Psát se mi pořád nechce. Psát si internetový deník je jako svlíkat se na veřejnosti. Člověk se vystavuje všem těm hodnotícím pohledům, kteří se podle barvy kalhotek (v mém případě podle písmenek, odkazů a obrázků) o vás udělají kompletní obrázek. Co si tak pročítám své staré zápisky, tak bych se ohodnotila jako něco mezi 13ti letou rádoby intelektuálkou, co se vyžívá ve velkodušnejch slovech, o jejichž významu nemá nejmenší ponětí a pak strašně rádoby cool pozérkou, co miluje vintage, protože se to přece nosí a už je jí 16 a tak už může oficiálně vzpomínat na “doby, kdy byla ještě malá a trapná”.
Ale to všechno je jen jedna velká kamufláž. Ve skutečnosti vlastně nevím, kdo chci bejt. Čekám, že na to někdy přijdu, na vysoký škole to má přece přijít, ne? Ačkoliv můj otec přiznal, že on sám pořád neví. Uklidňuje mě to? Ne. Ale ve dvou se to lépe táhne.
Ale polepším se ve svým blogování a příště možná dodám nějaký peprnosti ze života. Až nějaký budou.
