A to je teprve prosinec.. Co budu dělat v květnový redakci Obratele na festivalu Zlomvaz?
Žije se pěkně, these days. Neni čas psát na blog, neni čas číst vlastní knižní tituly, neni čas přemýšlet víc, než je zdrávo (thinking time, který je člověku dán během sprchování, před usnutím nebo během cesty do školy, je značně limitován a tudíž nedovoluje žádný myšlenkové bizarnosti). Škola mě baví, divadlo mě taky pořád baví, spolužáci mě rovněž baví. Nepříjemný to začíná být jen když se na mě rodiče zlobí, že nikdy nejsem doma, nepomáhám s pečením cukroví, nemám čas na společný večeře a neuklízím si v pokoji. Taky je potíž s výčitkami přátel, že se vůbec nevídáme. So what? Jak říkám, alespoň neni čas na sebezpytující myšlenky, po-večírkový výčitky (přemítání o tom, kolik jsem toho vypila, nahrazuje snaha neusnout na přednášce, případně udržet v sobě snídani) a dotazy: “Proč se mi, bože, líbí samí gayové?”, protože odpověď na ně snad ani nechci znát.
Víte, jaký je nový vtip na DAMU?
“Káťo, můžu tě o něco poprosit? Líbí se mi jeden kluk, ale nevím, jestli je na kluky nebo ne. Můžu ti ho ukázat a ty mi řekneš, jestli se ti líbí nebo ne?”
