“Máma pro to představení pořád hledá slova chvály místo toho, aby to pojmenovala pravým jménem: plochá historka okresního formátu, výplod šílence! Já nejsem chytrý, Kájo, ale když vidím něco, co se mi třeba nelíbí, ale má to potenciál, tak to ocením. Řeknu si: “Hm, dokážu si představit, že bych se takhle cítil, kdybych tuhle situaci prožíval.” Ale v tomhle představení nebylo nic! Proč to ten člověk vůbec psal? Chápu, že jestliže to prožil, tak ho to zasáhlo, ale proč o tom vůbec psal? Proč si radši neprohnal hlavu kulí? Kdybych na to musel jít znova, tak si já proženu hlavou kulku! A teď to po stopadesáti letech Burešová někde vyhrabe a má pocit, že má cenu to inscenovat. Co to komu řekne? Taková blbost!”
máma odchází na záchod a táta jí zhasne z legrace na záchodě světlo, pak ho hned zas rozsvítí a zamumlá směrem ke mě: “Měl bych ji spláchnout.”
